Jak roztít gordický uzel aneb O principiální přeložitelnosti
Teze principiální přeložitelnosti se nabízí jako nejvhodnější základna translačního procesu, neboť postulát nepřeložitelnosti by popíral možnost vzniku překladu, zatímco teze absolutní přeložitelnosti by zkreslila kritéria a v podstatě znemožnila tvorbu funkčně přiměřeného translátu i požadavek maximálně možné objektivity hodnocení překladu. Překladatel vycházející z přesvědčení o principiální přeložitelnosti každého – neliterárního i literárního – textu předpokládá, že cílový text je jako celek schopen vyhovět požadavku adekvátního překladu, i když určité části a segmenty výchozího textu, např. některá jednotlivá slova, slovní hříčky apod. zůstávají "nepřeložitelné". Na překladatelově rozhodnutí pak zůstává, jaký překladatelský postup zvolí a jak dokáže takové pasáže kompenzovat, aby zachoval vztah ekvivalence a adekvátnosti na úrovni výchozího a cílového textu.
K dosažení denotativní i konotativní ekvivalence, to znamená zároveň i k možné přeložitelnosti textů v obou těchto dimenzích, může překladateli dopomoci také metakomunikativní funkce jazyka. V překladech bývá aplikována v podobě komentujících překladatelských metod využívajících celého arzenálu různých prostředků, jako jsou poznámky pod čarou či na konci textu, předmluvy, doslovy a poznámky překladatele, vnitřní vysvětlivky, případně jiné způsoby explikace.
Na základě výchozího textu formuluje translatolog van den Broeck[1] dva tzv. zákony přeložitelnosti:
Stupeň přeložitelnosti závisí na objemu textového segmentu považovaného za překladovou jednotku. Celý text jako překladová jednotka je spíše přeložitelný než dílčí textové segmenty jako slovo, slovní spojení, nebo věta, které mohou být, pracuje-li se s nimi odděleně, nepřeložitelné. Je-li mezi výchozím a cílovým textem vztah pragmatické ekvivalence, neznamená to, že je tento vztah i mezi jejich dílčími prvky.
Obtížnost překládání je tím větší, čím komplexnější a početnější jsou informace dané v textu. Smysl a styl jsou integrální součástí textu a musí být v nezměněné podobě obsaženy i v překladu. Přeložitelnost zde dospívá ke svým hranicím, neboť je podstatně snazší převést každou informaci výchozího textu jednotlivě a téměř v úplnosti do textu cílového, než reprodukovat hustotu a komplexnost celého výchozího textu v překladu.
V této souvislosti je na místě připomenout pojem překladová jednotka a z nabídky řady definic se zmínit o té, která vymezení překladové jednotky nestaví pouze na výchozím jazyce, nýbrž bere v úvahu skutečnost, že cílový jazyk člení smyslové jednotky jinak[2]. Za překladovou jednotku je pak považován nejmenší segment výchozího textu, k němuž může být na základě ekvivalenčních vztahů přiřazen segment cílového textu tak, aby byly splněny podmínky invariantnosti na obsahové rovině. Proto je to veličina dynamická, variabilní a opět zde záleží na překladatelově kompetenci a jeho znalosti cílové kultury a jejích tradic.
(ifv)
[1] van den Broeck, Raymond, The Concept of Equivalence in Translation Theory: Some Critical Reflections, in: Literature and Translation: New Perspectives in Literary Studies, ed. J.S. Holmes et. al., Leuven 1978
[2] Kade, Otto, Zufall und Gesetzmäßigkeit in der Übersetzung, in: Beihefte zur Zeitschrift Fremdsprachen I, Leipzig 1968